Military deatch march 2017
unikátní sportovni blog
Cca 65km noční pochod na Šumavě na uctění památky obětí pochodů smrti z II. světové války.
21Duben2017
Můj druhý noční pochod. Start ve 22:00 ve Vimperku 21.4.2017 a konec ve Vimperku následujícího dne. Počasí vzhledem k ročnímu období dobré. Pochod je zvláštní tím, že volba trasy je na nás. Nutné je jen projít dvěma kontrolními stanovišti.
Posílám Milanovi a Petrovi email s odkazem na stránky Military Deatch March. Nikdo nereaguje.
Protože se na stránkách MDM neobjevila aktualizace, posílám proaktivně dotaz panu Lukášovi Pernému, kdy bude termín tohoto pochodu. Ještě týž den děkuje za můj zájem a odpovídá, že pochod bude v termínu 21.4.2017 - 23.4.2017 a registrace budou spuštěné 1.1.2017. Nemohu se dočkat. Rozesílám pozvánky do kalendářů Milana, Petra a kolegy Michala. Petr přijímá, ale na můj návrh trasy reaguje, že dá raději přednost 10km pochodu navíc, než 500m kumulovaného převýšení. Také se mu nelíbí absence spánku. Milan na pozvánku nereaguje, ale emailem píše, že má jiné priority.
Registrace byly otevřeny dříve. Provádím registraci a získávám pořadové číslo je 17.
Přišlo potvrzení platby. Už není cesty zpět :-).
Asi bych si měl zjistit, jaké počasí bývá na Šumavě v dubnu přes noc.
Petr odovolává spánek v noci. Konečně dostal rozum.
Petr reaguje na zápis v deníčku ohledně noci na Šumavě: Chladná, proto jsem odvolal spánek uprostřed pochodu, raději vyčerpání než zmrznutí. BTW, péřovku beru.
Petr si koupil goretex bundu za 13 tisíc. OMG. Já půjdu s bundou z Lidlu za 3 kilča.
Pořizuji GPS navigaci, nechci se přece ztratit.
30km příprava na pochod. Po návratu jsem si musel ošetřovat 2 puchýře, nejspíš z nových bod.
Přes celý prodloužený víkend jsem nachodil cca 70km a nové trailové boty tímto považuji za rozchozené. Tohle mně překvapilo, protože na běh rozcházet nepotřebovaly (od koupě naběháno cca 80km).
Trasa je jasná. 64km, 1438m up/1438m down (https://mapy.cz/s/1y93j). Bohužel cca 50km je po asfaltu/silnici, ale vybral jsem optimální trasu na délku a převýšení. Sžití s GPSkou považuji za ukončené. Podle zkušenosti vydrží trasovat nejméně 14h. Vzhledem k tomu, že jsem si s ní hrál, tak možná i déle. Jedny náhradní baterie budou stačit. Víkendová zkušenost s oblečením je k nezaplacení. Na nohy dvě vrstvy - spodky a softshellové kalhoty, a nahoru 4 vrstvy - termotriko, mikina, bunda, pončo. Rukavice jsou samozřejmost. S tímto předpokládám dokážu fungovat celou noc za deště. Reflexní šle a čelovka je základ.
Petr volá a vyvolává ve mně paniku, že bude sníh a mínus 15. Odpovídám, že podle předpovědi má být nejméně -2 a kde by se tam vzal sníh? Ovšem, radši si balím i kotníkové trekové boty, které bych si ale na nohy bral nerad, protože je na delších trasách nemám ověřené.
Vyzvedávám Petra. Překvapuje mně, že má 27l batoh plný krámů, prádla, tyčinek, energetických nápojů a vůbec samých zbytečností. Na každou výhradu má protiargument, proč tohle či tamto vzít. Já mám jen 10l trailový batoh s pěti chleby a klobásou, 6 hašlerek a jedno pikao. Do toho se mi vešel 2l hydrovak s vodou a pončo.
Příjezd na místo. Chlápek u vjezdu nám přeje hodně štěstí a připomíná, abysme se teple oblékli. Minulou noc tu prý bylo -20. Začíná ve mně růst panika.
Jsem překvapen nad množstvím lidí, kteří se účastní EXTREME varianty. 75% jsou členové armády, zbytek tvoří výběr policie, hasičů a civilistů.
Registrace. Na začátek jsme obdrželi magnetku a medailonek s připínáčkem. Fasujeme dva rohlíky se salámem a čímsi. Petr to odmítá, já přijímám, protože kdo ví.
Oblékáme se do “pracovního”. Zůstávám u dvou vrstev dole a tří vrstev nahoře. Pončo míří do batohu.
Radši nezjišťuji, co má Petr na sobě, aby ve mně nevyvolal paniku.
Nechávám se vyhecovat Petrem a jeho pesimismem a přeci jen balím náhradní termotriko.
Start závodu. Bohužel jsme propásli úvodní řečnění.
Bloudíme, šli jsme špatným směrem, naštěstí se jedná jen o 100m:-). Tradá směr Volary.
Potkáváme skupinku tří kluků a ptáme se kudy jdou. Prý po červené a musí to stihnout ještě než začne pršet, protože to pak na sněhu může klouzat. Na to odpovídám jen, že po červené už to nedají, protože to by museli o 40 minut dřív zahnout :-). Zmínka o sněhu ve mně vyvolává nejistotu a říkám si, co tím zamýšleli. Jestli nás chtěli jen vyděsit (podařilo se) anebo se fakt budeme brodit sněhem.
Potkáváme dvě skupiny a posloucháme jejich rozhovor: “Kudy jdete?” “My jdeme směr Husinec”. “Tak to určitě nejdete, tahle trasa vede do Volar!”. Né, že by moje navigační schopnosti byly výborné, ale v porovnání s tímhle si připadám, jako ostřílený námořnický navigátor.
Spousta lidí nemá pud sebezáchovy. Na silnici nemají reflexní prvky a žádné osvětlení. Obzvláště v kombinaci s maskáči, jejichž primárním cílem je maskování, je to dost sebe-vražedné.
Petr si stěžuje na mráz.
Všímám si, že zejména armádní příslušníci mají z organizovaných pochodů ve zvyku chodit po pravé straně vozovky. V některých případech si řidiči musí připadat jako na slalomu. Divíme se, že někdy řidiči nevylezou a nerozbijou některým držku.
Petr komentuje chůzi vpravo a bez reflexních prvků: “Zatímco na nás si řidiči ověřují své oči a funkčnost blinkrů, tak na těch vpravo si ověřují reflexy a svou pohotovost včas se vyhnout na poslední chvíli.”
Petr si stěžuje na pot a asi potřetí mění své vrstvy oblečení.
Narážíme na asi 20cm sněhu v okolí cesty. Se sněhem se i fotíme, protože můžeme říci, že všude kolem byl sníh a vyvolat tak dojem, že jsme se sněhem brodili po kolena. Bohužel reflexní šle zabraňují rozumné fotografii.
Špatně jsme odbočili v lese, ale je to jen 200m navíc. GPS je zlatá, když nejdu podle trasy, tak neslyším pípání waypointů.
Petr si zalepuje malíčky, má je rozedřené od bot. Ve všem tom harampádí v batohu a balení zbytečností zapomněl na náplasti, tak ode mně nějaké vyškemral.
Petr si není jist, jestli zalepení malíčků pomohlo nebo uškodilo.
Dávám Petrovi na výběr, jestli chce po silnici, nebo příjemnou lesní cestou po zelené turistické značce. Zbytečná otázka, protože Petr má fobii z noční chůze lesy, nezpevněnými cestami nebo bahnem. Připomínám, že neručím za případné zabloudění, protože sejdeme z plánované trasy. Prý to riskne.
Petr si stále není jist, jestli zalepení malíčků pomohlo nebo uškodilo.
Asi 15ti minutová pauza na benzince. Kafíčko se vždycky hodí. Z Petra dostávám info, že už do sebe hodil dva energetické nápoje a sežral polovinu čokoládových tyčinek. Vyměňuji baterky v navigaci. Jsem trošku zděšen z toho, že vydržely jen 6h navigace a trasování. Nechápu proč, tak radši dokupuji další náhradní.
Volary a první checkpoint. Za námi je cca 27km. V sále je spousta lidí a někteří si dali i šlofíčka. Potěšila možnost uvaření čaje, kafe nebo polévky. Hážu do sebe čaj a instantní kafe. Raději volím dvě lžičky kafe, než jednu. Petr ze mně dostal jeden chleba s klobásou výměnou za snickersku. Zalepuji nezahojený puchýř na pravé noze z předchozího víkendu. Začínal jsem ho cítit.
Pokračujeme dál. Teplo se nám neopouští zrovna nejsnáze.
Začíná svítat a co hlavně. jsme v polovině cesty, protože potkáváme lidi, co šli druhým směrem.
Petr si stěžuje na boty a nohy. Podle Petrových slov: “Z protisměru potkáváme už jen zoufalce. Oni si asi říkají to samé.”
Petr si odskakuje. Trošku skučí, ale po 15ti minutách pokračujeme. Pro jistotu do sebe hází ibalgin proti bolesti, zmiňuje předchozí energetické nápoje a něco říká o játrech. Poznamenává, že si stále není jist, jestli zalepení malíčků pomohlo nebo uškodilo.
Prachatice. Petr jsi kupuje i místního asijského obchodníka “kroksy” se semišem za 159 kaček a pokračuje v nich. Dál by to prý už v trekových botách nedal. Nákup trvá jen čtvrt hodiny.
Na půl hodiny scházíme z tvrdého asfaltového povrchu na velmi měkkou a příjemnou lesní cestu. Toto byla asi nejpříjemnější část pochodu - alespoň pro mně. Měkký povrch, jehličí a šišky si pochvaluje i Petr. “Kroksy” mu trochu připomínají barefooty.
Husinec a druhý checkpoint. Dalších cca 22km v nohách. Podle GPS zbývá necelých 17km. Fasujeme dvě sušenky a energetický nápoj za 4 Koruny. Protože neobsahuje žádnou extra chemii, jen cukr, taurin a koefin, tak to zkouším. Chuťově bída a kromě velmi lepivého pocitu v puse to ve mně nic nezanechá. Pocit euforie a síly se vůbec nedostavil. Radši do sebe hážu poslední chleba a klobásu.
Pokračujeme dál. Petr začíná jíst nějaké fruktózové bonbony a dál už funguje jen na cukru. Čokoládové tyčinky dávno došly.
Petr si stěžuje na vítr a déšť.
Potřebuji odlehčit svalům, tak místy běhám. Je to příjemnější, než chůze po otlačených chodidlech.
Příště Petr půjde už jen v barefootech a kašle na nějaké trekové boty.
Začínám poprvé pociťovat něco jako hlad, tak si dávám jednu vyfasovanou sušenku.
Poslední klesání. Z kopce začínám cítit bolest nohou. Kopeček dolů je velmi nepříjemný.
Ty kanady vojákům vážně nezávidím.
Petr říká, že musí zjistit, k čemu je dobrý zásyp na nohy. Hodně vojáků ho používá. Doma se ale na to ptát nebude, nechce být za trotla co nezná základy. Tipuje si ale, že důvod bude tak samozřejmý, že se o něm ani nikde nepíše a nemluví.
Vimperk. ptám se Petra, jestli chce jít původní trasou anebo si to o 1km zkrátit. Prý ať hádám. Po volbě nejkratší možné trasy do cíle koukám, kudy jdou ostatní a proč si to prodlužují.
Cíl - posledních 18km je za námi. S baterkami v GPSce to vyšlo tak akorát. Vydržely cca 9h. Obdrželi jsme certifikát a medaili.
Petr při pohledu do auta ze sebe vydává citoslovce pochopení se slovy, že konečně našel ten čtvrtý energetický nápoj, který hledal.
Snídaňo-obědo-večeře v pochybném penzionu. Hranolky, smažák a řízek. Petr se nemůže dočkat Prčic, ale nemyslí si, že na R60ku o týden později se mnou půjde.
Po večeři mi Petr říká, že chodím jako kachna. Neviděl sebe.
Posteskl jsem si, že pochod by měl být více přiblížen skutečnosti - žádný support, žádné vybavení, žádné jídlo a celé to jít 3 dny za sebou.
Doba chůze: 15,2h
Délka trasy: 67.2km
Kumulativní stoupání: cca 1500m
Kumulativní klesání: cca 1500m
Počet kroků: 87984
Průměrná tepová frekvence: 90.8bpm
Množství spálených kalorií: 7154kCal
Orientační zátěž: 6-8kg (podle množství vody a jídla)
Odkaz na záznam: https://online.sixpackholubice.cz/tracks/prohlizet/7/military-death-march-2017.
Trasa byla vcelku jednoduchá, ale šla by zkomplikovat. Záludnost trasy spočívá v její délce. Co se týká fyzické náročnosti, tak tenhle trek řadím přibližně na úroveň R60ky. Psychické vyčerpání se nekonalo, jako v případě MBR 2016. Přípravu jsem naštěstí napodcenil ani nijak nepřecenil. Byl jsem oblečený tak akorát. Ani jednou mi nebylo chladno. V sobotu dopoledne bohužel pršelo, takže pončo působilo jako vrstva navíc, takže mi navzdory větru bylo místy teplo.
Nebo přímo na Sixpack Holubice online.